Zivotni styl

Můj životní styl

Když jsem před více jak půl rokem vyměnila boty na podpatku za tenisky, kabelku za baťůžek a slušivou koženou bundičku za softshellku, tak jsem byla dychtivá po velkých životních změnách. Těšila jsem se na to, co příjde a jak se s tím vším vypořádám. Těšila jsem se na to, že nebudu každý den řešit, co si vezmu na sebe a jestli mi make-up vydrží celý den. Hlavně jsem se těšila na to, že budu volná jako pták. Nebudu na nikom a na ničem vázaná (jenom na Lukynovi :-D) a nebudu se stresovat…  A to všechno se mi splnilo. Teď neřeším dokonalý make-up, neřeším co na sebe do práce a nestresuju se kvůli každé prkotině. Když něco pokazím, tak si to sama můžu omlátit o hlavu a tím to hasne. Možná to někomu připadá jako nuda, ale není. Život není o tom, abychom se stresovali, ale abychom si ho vychutnávali. Continue reading

Práce na jahodové farmě

(Ne)pohoda na jahodové farmě

Tentokrát se nebudu rozepisovat o praktikách pěstování nebo trhání jahod. Na tom není nic složitého. Utrhnu jahodu, podívám se, jestli je ok a pak ji buď zahodím nebo ji dám do košíčku. Spíš bych se s vámi chtěla podělit o naše zážitky, protože tato práce je na hlavu a kdybychom si z toho nedělali srandu, tak bychom se z toho zbláznili. Continue reading

Blog_mydva

Blíženec + blíženec = ♥ aneb jak si lezeme na nervy

Víte jací jsou blíženci? Občas na zabití. Naši rodiče by o tom mohli hodiny povídat. Když jsme se dali s Lukynem dohromady, tak to byla sranda… Jsme stejní, takže si nemáme co vyčítat. Jenže skoro po pěti letech vztahu a po pěti měsících bydlení v autě, si celkem rádi něco vytkneme a občas i zanadáváme. Abych si nestěžovala jen já, tak jsem dala prostor i Lukymu. Nebojte se, nerozcházíme se, jen upouštíme páru. Continue reading

cestovani po jiznim ostrove

Jižní ostrov Nového Zélandu

Záda mám ohnutá jako paragraf, v bedrech cítím pichlavou bolest a trhám jubilejní pětistou jahodu dnešního dne. Usměju se na ni, pak ji dávám do košíčku se svým jménem a vracím se zpět do svých myšlenek. Tý jo, za poslední měsíc se toho tolik událo… Naše konta byla skoro na nule, nemohli jsme najít práci, poslední peníze jsme dali na trajekt na Severní ostrov s tím, že ve Wellingtonu určitě práci najdeme… Práci jsme opět nenašli, a tak jsme strávili pár dní s Lukynovým kamarádem, seznámili se s jeho spolubydlícími a přišli na jiné myšlenky. Dostali jsme pár rad a nasměrovali nás sem, do Hawke’s bay, kde právě teď trhám pětistou druhou jahodu.
Jednu kapitolu cestování jsme prozatím uzavřeli, proto bych ráda zrekapitolovala naše cestování tady na Zélandu. Continue reading

Život a autě

Ze života v autě

Ahoj, já jsem Lukáš. Občasný přispěvatel na Lindin blog. Normálně se starám jen o videa, ale dnes udělám vyjímku. Povím vám o životě v autě (Toyota Estima z roku 1994, to modrozelené na úvodní fotce) na Zélandu. Je jako pohádka. Začíná hrozně na prd, ale končí s úsměvem na tváři. Než začnu popisovat klady života v autě, vrhnu se na to veselejší, na zápory. Continue reading

návyk2-nejíme maso

Návyk č. 2 Nejíme maso

Mám zavřené oči a vzpomínám na dobu, když mi bylo asi šest, nebo sedm let. Každou neděli jsme celá rodina naskákali do auta a jeli na oběd za babičkou a dědou. K obědu byl silný masový vývar a vepřový řízek s vařenými brambory. Po obědě si dospěláci dali kávu, já jsem dostala čaj a k tomu kynuté buchty. Pokaždé to bylo stejné. Do teď cítím tu vůni smažených řízků a pečených buchet. Tenkrát mi to nepřišlo jako něco zvláštního, natož svátečního. Maso jsem měla skoro každý den a o sladkostech ani nemluvě. Pro prarodiče to však mělo jiný význam. Byl to nedělní oběd, který byl sváteční. Celý týden totiž jedli střídmě a většinou bezmasá jídla. Díky této vzpomínce jsem se zamyslela nad svým životním stylem a uvědomila si, že mám všeho nadbytek. Dneska má člověk pocit, že pokud v jídle není maso, tak se z něj nenají. Dlouho jsem přemýšlela o nějaké změně, ale neustálé rodinné oslavy a svátky mi nedovolily udělat první krok vpřed. Ten pravý moment přišel až s příjezdem na Zéland. Continue reading

Trocha smůly pro posílení ducha

Trocha smůly pro posílení ducha

Už to trvá celých deset dnů, co se nám smůla lepí na paty. Naše nálada díky tomu pomalu upadala, ale včera jsme se tomu konečně od srdce zasmáli.

Déšť…déšť a zase jen déšť

Začalo to tím, že jsme se dlouho rozhodovali, jestli si objednat jízdu lodí po Milford Sound nebo ne. Co vám budu povídat, všichni jsou vydřiduchové a chtějí po nás nekřesťanské peníze téměř za všechno. Continue reading